|
|
Má osudová láskaUž jako malá jsem chtěla svého akčního pejska, se kterým bych běhala venku a bylo by nám fajn, případně pak časem na agility. Dočkala jsem se v deseti letech, kdy jsem měla vysněného JRT. Máma doma teriéra nechtěla, tak koukala po útulcích, ale všude byli akorát štěnda typu amstaff a to pro desetileté děcko úplně nebylo. Přišly na řadu inzeráty a s mámou jsme si jely vybrat ze dvou fenek kříženců jezevčíka. Popravdě si toho moc nepamatuju, akorát vím, že mi malinká Sárča spinkala v autě na klíně v proutěném košíku a byla z těch dvou světlejší. Napřed se moc neprojevovala, ale s tím začala velmi brzy a hned bylo jasné, že máme doma maskovaného teriéra, jak když vyšije!
První rok se Sárou byl naprosto katastrofální. Všechny přiváděla k nepříčetnosti a po tom, co mi rozkousala nějakou mojí oblíbenou věc jsem v afektu řekla, že jí nechci. Byla to ta největší blbost! Ačkoliv to byl dlouhý a vyčerpávající boj jakožto psí spratek vs. spratek lidský, co nevěděl o výcviku absolutně nic, tak jsme spolu nakonec všechno zvládly, sehrály jsme se a teď dělá vše, co mi na očích vidí a kolikrát mě podpoří v těch nejtěžších chvílích. Z nejhoršího psa na světě se ze Sáruše stal ten nejlepší. Její osobnost je neskutečná a je tak dokonale divná, že si říkám, jak jsme si podobné. Takhle úžasná je jen pro mě. Kdo má tu čest jí hlídat, tak je to fůrt stejná mrcha, co každého zkouší. Holt je moje osudová a já její. Žádný pes nikdy nebude jako ona, strčí do kapsy všechny borderky, jelikož se učí snad rychleji a není nic, co by nezvládla. Akorát je to jezevčíkoteriér a je prostě svá, stejně jako já! |